Další z emailů od Samuela a Xyll nás zval na letošní první setkání v přírodě. Vypravili jsme se do Stromovky. Setkání bylo rozděleno do třech na sobě nezávislých, ale důležitých fází - sport + ponaučení + posezení.
Byl krásný slunný den, lepší si ani organizátoři přáti nomohli. Park byl plný procházejících, slunících a odpočivších lidí. Našli jsme prázdnou travnatou plochu a zabrali ji pro naše rejdy. Bylo to klidné a inspirující místo až do chvíle, kdy si nás začal všímat jeden bodrý človíček - říkejme mu Eda.

Po pravidelných rozhovorech následovala první část setkání - sport. Účast byla povinná. Míčová hra, jejíž název si nepamatuji a ani nevím zda byl vysloven, připomínal rugby. Xyll přinesla dvě tyče, které zabodla asi 20 metrů od sebe a my se rozdělili do dvou týmů. Jana vhodila plátěný míč naplněný něčím měkkým mezi nás a my jsme půl hodiny pobíhali od jedné tyče k druhé, házeli si mezi sebou míčem a téměř vyplivli duše (poznámka autora: "Děkuji, Jani, plíce si stěžovali ještě hodně dlouho." :-) ). Hru jsme nakonec pochopili všichni, včetně Edy, který nás po celou dobu pozoroval z větší i hodně nebezpečné vdálenosti a povzbuzoval výkřiky: "Jaaaak to háááázíš..." a "Jáááá, už tooo nevydržííííím..." a monoha dalšími srozumitelnými i nesrozumitelnými. U některých hlášek nám vycházely vskutku bizardní překlady.

Když většina z nás odpadla vyčerpáním přišel na řadu freisbee. Takto jsme se bavili přes hodinu opět za veliké podpory Edy. V některých okamžcích byl Eda velice blízko, že jsme si povšimli i toho, co jsme opravdu vidět nechtěli.

Čas se nachýlil a my jsme pozbírali všechny věci, rozloučili se s Edou a vypravili se směr planetárium. Na programu bylo promítání dokumetu o kometách. Před samotným představením jsme se prošli celé foajé a prohlédli si vystvavené exponáty. Nejúžasnější byl miniaturní modílek vozítka, které přistálo na Marsu.

Po samotném přestavení jsme se seskupili před planetáriem, někteří ještě zakoupili mapy měsíce a marsu, aby se neztratili, a vydali se nejkratší cestou ze Stromovky - obešli jsme ji téměř celou (poznámka autora: "Opět děkuji, nohy si také stěžovali velice dlouho." :-) ). Po cestě jsme přepadli kiosky rozmístěné ve Stromovce, párkrát poseděli a po půl hodině došli k místu před planetáriem, ze kterého jsme vyrazili.

Nyní následovala nejočekávanější část setkání - klidné posezení v chladné restauraci a doplnění důležitých živin. Oným místem spásy byla restarace u Houbaře, obsadili jsme největší sál - hned u výdejového okénka, z něhož si nás notnou dobu prohlížel kuchař a tiše se modlil, ať si nic neobjednáme k jídlu - nevyplnilo se, jedli jsme všici a v několika chodech. Hospůdku jsme opustili mezi prvními. Omluvou nám byl blížící se Festival Fantazie a práce na přednáškách.

Setkání bylo plné zábavy, povyražení a nadlouho zůstane v naší mysli. Hlavně pak legendární pokřik: "Jak to házíš."

© Margh + Hypospray 20051104