Porod Karolínky - 5.-6. srpen 2009 - přišla jsem jen na měření tlaku...

Psáno na podzim 2009.

Předem svého vyprávění chci čtenáře ubezpečit (pokud se najdou tací, co to přelouskají až do konce), že i když se to možná bude jevit jako mírná kritika nemocnice, jsem ráda, že jsem rodila tam, kde jsem rodila (VFN KV), protože když píši toto shrnutí, kouká na mě osmitýdenní Karolínka svými krásnými velkými kukadly a v tu chvíli se všechno to ošklivé vytrácí... Musím ale uznat, že já mám porod ještě v čerstvé paměti a proto se o své zážitky nyní můžu podělit...

Ano, po úterní kontrole, kdy mi byl naměřen tlak 145 na 92, jsem jela ve středu opět do centra "jen" na přeměření tlaku. Pan doktor včera nenaznačil, že když se nebude jednat o náhodné navýšení, že mi hrozí něco vážnějšího. Nejspíš počítal s tím, že si jsem vědoma všech rizik a že mě rozhodně nepřekvapí jeho větička: "Tak si vás tady necháme." hned poté, co opět svítily na displayi hodnoty přes 150 na 90. Ze začátku jsem se bránila, cítila jsem se pořád stejně, i když jsem musela souhlasit, že vysoký krevní tlak jsem měla i včera večer a dnes ráno (měřila jsem se doma). Snažila jsem se to uhrát, že dorazím zítra nebo aspoň odpoledne s věcmi a doma dodělám pár drobností. Sestřička mi přísným tónem naznačila, že tohle už není žádná legrace, že bych mohla kdykoliv zkolabovat a ohrozit jak sebe, tak svojí nenarozenou Karolínku. Když mi byla vyšetřena moč, ve které oproti včerejšku už byly přítomné bílkoviny (ukázalo se na detekčním proužku), smířila jsem se s tím, že dneska doma spát nebudu. Přichystali mě proto na příjem, prošla jsem nezbytnou administrativou, kontrolním sonem, monitorem bříška a samozřejmě klasickým gynekologickým vyšetřením. Vzhledem k tomu, že ve stejné ordinaci se vyšetřovaly ještě další pacientky, aby se jejich odbavování z čekárny co nejvíce zkrátilo, celá ta přípravná mašinérie zabrala téměř hodinu a půl. Poté jsem dorazila do prvního patra, kde mě poslali na šestilůžkáč. V té chvíli to na mě spadlo. Když mi sestra položila na postel oběd, kaši s plátkem šunky, já vzala do ruky příbor a z celého toho nervového vypětí si uvědomila, že hlad momentálně vůbec nemám a že vůbec netuším, co mě v příštích hodinách, ne-li dnech, čeká, neudržela jsem se a rozplakala se. Koukala jsem ven z okna a začala se moc bát o to, abych celé těhotenství dotáhla do zdárného konce. Do hodiny jsem si měla opět nabrat moč, tentokrát se v kalíšku objevily bílkoviny dost viditelně - představte si rozšlehané vajíčko ve vodě... Bylo mi jasné, že je zle. Jenže jak se postupuje? Přiznám se, že jsem neměla z Internetu nastudováno, co se děje, resp. co nám doopravdy hrozí. Věděla jsem, že mám diagnózu preeklampsie, ale to bylo tak všechno. Ta nejistota byla dost nepříjemná. Sestra, která mi opakovaně nesvedla napíchnout infúzi s hořčíkem a proto zavolala kolegyni, která snad bude zručnější, mi nedokázala říci nic bližšího. Čas docela utíkal, napsala jsem pár SMSek, požádala manžela, aby se kolem šesté stavil s věcmi a po osmi hodinách v nemocnici, v půl šesté večer, jsem konečně něco snědla, guláš. Sestra mě poté vzala o patro výš na monitor. Ten snímá tonus dělohy a srdeční ozvy miminka. Na monitoru nebylo dřív volno, protože tato místnost se nachází hned vedle porodního sálu. Když jsem dorazila, to bylo krátce před šestou, Karolínka podle všeho spinkala (ukázal graf) a tak jsem tam byla nucena ležet trošku déle. Jenže... dveře do porodního sálu byly otevřené a já "nechtěně" poslouchala dobrých deset minut vkuse vzdychání právě rodící jiné maminy (v poslední fázi). Koukala jsem se na bílé dveře, moje představivost zapracovala a obavy sílily. Zase mě to dostalo a nahnalo slzy do očí. Začala jsem se bát, strašně mě mrzelo, že kolabuju, že to můj organismus "nedává" a proto můžu jen hádat, jak to celé skončí. Sugestivní vzdechy bolesti mě tak vystresovaly, že při kontrolním měření mi tlak vylítnul do hodnoty 155 na 100. Doktorka, které akorát začínala noční směna, se rozhodla neriskovat a započít porod. Tato zpráva jako taková mě už ani nepřekvapila, nebylo totiž nač čekat, ale pro manžela, který se to na chodbě dozvěděl, to byl docela šok. Informace, které měl ode mě, totiž neobsahovaly nic o tom, že dneska budeme rodit... Ale nesl to statečně, přinesl mi pár věcí z mých tašek a přes kamaráda sehnal foťák. Tou dobou jsem započala přípravu před porodem. Úplně nejdříve jsem dostala dvě tablety Dopegytu, léku na snížení krevního tlaku. Když mi na zapití podali kelímek jen se dvěma doušky vody s tím, že víc to nejde, došlo mi, že se jedná o prevenci případné celkové anestézie. Bohužel jsem je musela vyvést z plánů a sdělit, že jsem večeřela guláš. Doktorka doslova protočila panenky. No, já opravdu netušila, že se do prvního patra už nevrátím... původně jsem šla "jen" na monitor... Sestra dostala nakázáno klasické předporodní "rituály" zkrátit na minimum, takže holení trvalo pět vteřin (vážně) a klystýr jsem dostala pouze poloviční (polovina normálního objemu teplé vody). Na klystýr jsem byla defakto zvědavá, protože jsem ho předtím ještě nikdy nepodstupovala. A byl v pohodě. Po sprše jsem přeci jen musela počkat, až sestřičky dořeší akutnější porod. Doktorka, která ještě před klystýrem zkoušela Hamiltonův chvat na vyvolání porodu (ten byl taky v pohodě, nebolestivý), si na mě vzala dlouhý háček a natrhla mi s jeho pomocí placentu, aby mohla odtéci plodová voda. Ta byla jímána do kovové nádoby, která mi byla přiložena pod zadek. Plodové vody jsem v sobě měla docela málo, což překvapilo hlavně manžela. Bylo jí prý méně než normálně, ale nic tragického. Porodní asistentka mě upozornila, že odteď bych měla břicho začít cítit, že začínající stahy jsou přeci jen nepříjemné, bolestivé a že čím více to bude bolet, tím je to správnější, že o to jde. Tou dobou mě už poněkolikáté vyšetřovali spodem klasicky rukou, pohmatem, zjišťovali, na kolik už jsem otevřená. Začínala jsem na "trojce". Tou dobou, časově před půlnocí, jsem ještě neměla páru, že musím dosáhnout "desítky" a že ta dilatace je právě přímo úměrná počtu a síle stahů. Čím více silnějších kontrakcí, tím více se otevřu, tím více se blížím finiši porodu. No jo, ale opravdu jsem nečekala, že ty kontrakce budou tak časté tak brzo! Nepřeháním, ale byly každé dvě minuty! Po hodině napojení na kapačku s oxytocinem to začalo být opravdu drsné. Manžel mě držel za ruku, já mu ji při stazích tak pevně svírala, až ho to fakt bolelo. Ale jeho bolest bych za tu svou klidně vyměnila! Zeptala jsem se proto sestry, zda mi to lze nějak ulehčit, že to pomalu "nedávám". Informovala mě proto o analgetiku s názvem Dolsin, který se ve dvou dávkách připíchává do infúze. Bohužel, účinek se nedostavil. Vůbec žádný. Ve dvanáct pro nás pro oba byla úlevou tři čtvrtě hodiny trvající sprcha, při které jsem působením teplé vody v oblasti břicha a zad měla opět dopomoci k rychlejšímu porodu. Většinu času jsem seděla na balónu přímo ve sprchovém koutě. Kontrakce stále na programu, až na to, že v tuto dobu byly slabší, protože jsem nebyla napojená na kapačku. Před jednou to začalo nanovo. Poloha na zádech, výjimečně na boku, měření tlaku na ruce co čtvrt hodiny, stálé napojení na monitor - sledování síly kontrakcí a srdíčka plodu, napojení na kapačku, stahy po minutě v délce deseti vteřin a snaha správně prodýchávat. Ano, dýchání je důležité, aby miminko mělo stále dostatečný přívod kyslíku a nepoškodil se jeho mozek. V tuhle chvíli jsem ale nemyslela ani tak na miminko, jako na tu strašnou bolest. To jsem vážně nečekala. Byla jsem úplně na dně. Nešlo nikam utéct, nešlo to ovlivnit, nešlo to urychlit, nešlo nic ... jen doufat, že to snad celé dobře a rychle skončí. To na tom celém bylo to nejhorší. To nevědomí, zda to nakonec dobře dopadne. Kdyby to člověk věděl, že dopadne, hned by to bylo o něčem jiném... ale ta nejistota, ten strach... to na tom celém prostě nepřidá :( Pro mě byla dalším trestem žízeň. Jak jsem se zmínila na začátku, kvůli případné nenadálé celkové anestézii (císařskému řezu či jinému zákroku) jsem měla zakázáno se po celou dobu porodu napít. Jenže při prodýchávání mi vyschlo v krku prakticky po jednom stahu. Naštěstí mi bylo umožněno vlhčit rty a srkat malé množství vody pomocí vlhkých smotků z gázy. Ty mi pravidelně nosil manžel... co já bych si bez něj počala. Těch pár kapek vody pro mě byly oázou v poušti. Porodní asistentka s námi totiž nebyla celou dobu, ukázala se co čtvrt hodiny kvůli měření tlaku a kontrole "spodku". Chvíli trvalo, než jsem ji přesvědčila, že s tou bolestí vážně potřebuju něco dělat. I když jsem se původně zdráhala, rázem pro mě byla epidurální anestézie jasnou volbou a poslední nadějí, že to snad nějak přežiji. Po dvou hodinách jsem se dovolala a dorazily dvě paní, doktorka anestezioložka se sestrou. Podepsala jsem papír, že jsem si vědoma rizik (ale rizika jako taková se neprobíraly, jak jsem psala, podstoupila bych pro zmírnění bolestí cokoliv a když už obě přišly, neposlala bych je obratem pryč...). Bylo mi vysvětleno, že mám štěstí, že normálně jsou potřeba u akutnějších operací a že epidurálka nespadá do kategorie prioritních zákroků a přes den bych měla opravdu smůlu. To už bylo půl třetí ráno. Na vlastní napíchávání epidurálky se manžel musel vzdálit, ale bylo to dobře, protože by se mu asi nelíbilo, že mi ji napíchávaly natřikrát. Stále se to nějak nedařilo. Do toho ty stahy... Ale nakonec se to povedlo a přišla neskutečná úleva. Stahy byly pořád, ale nebolelo to. Byly jakoby v pozadí a já si poprvé za celou dobu trochu odpočinula. Jenže ne nadlouho. Analgetický účinek trval jen hodinku a k prodloužení se porodní asistentka neměla. Musela by totiž vzbudit paní doktorku nebo asistujícího doktora. Ona sama nebyla zmocněna přidávat injekci s anestetikem do zavedené kanily. Když se mi vracely bolesti, ujišťovala mě, že další dávka by otupila přicházející stahy, které mají vést ke správnému načasování tlačení. Že tím, že bych je necítila, bych správně netlačila. Mohla mít pravdu, ale než jsem začala tlačit, uběhla další hodina ve stejně silných bolestech, kterých jsem mohla být ušetřena. Když už jsem zavedení epidurálu podstoupila, využít ji jen kvůli jedné hodině bylo trochu nazmar. Ale ta hodina mi dodala sílu, přehoupla mě do závěrečné etapy porodu, kdy už se začalo opět rozednívat... Tak jo, byla jsem na "osmiččce" a pomalu jsem čas od času měla za úkol zatlačit. V této chvíli bylo důležité dýchání. Nedýchá se tak, jak ukazují v drtivé většině filmů... z hluboka a pomalu. Naopak. Má se dýchat jako pes, povrchně a rychle. Pro jistotu jsem dostala masku s kyslíkem, čemuž jsem se nebránila. Jen jsem si ji musela přidržovat. Tlačit jsem začala deset minut po páté ráno. Stále na porodním sále klid, žádný doktor, žádná další rodička. Pak dorazili a kontrolovali opět pohmatem, zda se moje tlačení nemíjí účinkem. V tuto dobu po sobě pokukovali ve smyslu, že něco není v pořádku. Toho si všiml hlavně manžel, který se začal bát, aby to celé nezrušili a nezakončili císařem. Po tolika hodinách doslova mučení by to byla vážně podpásovka. Pro nás oba. On toho měl totiž taky plný kecky, celý den byl v práci, večeřel jen bagetu z nemocničního automatu a byl vystresovaný jako já. Zaslechla jsem něco o tom, že Karolínka sice leze ven hlavičkou dolů, ale nakřivo, protože se nahmatalo ouško. Ale co já nadělám, měla jsem se na boku pokusit o to, aby se natočila na poslední chvíli jinak, ale bolest mi nedovolovala nic jiného, než leh na zádech. Aby toho nebylo málo, akorát docházelo ke střídání směn a do sálu se nahrnul nový personál. Ten okoukl situaci, ale původní tým nechal pracovat a dodělat započatý "projekt". Naštěstí se opravdu blížil konec. Bylo mi dovoleno tlačit čím dál víc častěji (nelze pořád kvůli okysličování plodu), což mělo za následek zvyšování mého krevního tlaku. Když mi naměřili 160 na 110, tlakoměr dokonce začal zvukově signalizovat. No, říkala jsem si, teď nebo nikdy. Teď nebo tě pošlou pod nůž! Dvakrát jsem zatlačila a najednou ke mně přisunuly madla, polili mi rozkrok desinfekční roztokem (kterým rozhodně nešetřili... pálilo to tak tři vteřiny, pak už jsem nic necítila, oproti všemu ostatnímu úplné nic) a všichni se ke mě nahrnuli. Tlačili na břícho ze shora, dole pochopitelně drželi a snažili se vytáhnout hlavičku a ostatní povzbuzovali, abych tlačila. Já zatlačila, co to jen šlo, a ještě... následoval nástřih a pak jsem cítila, jak ze mě Karolínka vyšla... Ufff, je venku... a pláče! Hurááá! A čas? 6:10 hodin přesně, čtvrtek, 6. srpna. Manžel následoval jednu ze sester k ošetřovatelskému pultu a nezapomněl fotit. Mimi bylo otřeno, zváženo, změřeno a bylo mu nakapáno do očiček. A magická čísla? 2500 g, 49 cm. Když mi pak Karolínku manžel přinesl, byla jsem moc ráda, že je zdravá a v pořádku, ale zároveň z toho všeho dost mimo a nechtěla jsem to celé už prodlužovat. Já bych se s ní i více pomazlila a těšila z její přítomnosti, ale můj stav mi neumožnil si sednout a v leže s jednou rukou mi to moc nešlo, nechtěla jsem ji přece hnedka upustit...
Pak mi bylo řečeno, že ještě dvě hodiny musím na sále zůstat. Karolínku odnesli do "bezpečí" a manžel tak akorát stíhal jet domu a pak do práce. Poslední fází porodu je porod placenty. Samozřejmě, abych si to vyžrala se vším všudy, té mojí se nechtělo ven. Po revizi dělohy (kyretáži po předchozím potratu) se to prý občas stává. Nepomohla ani injekce oxytocinu přímo do pupeční šňůry. Doktor se opakovaně skrz pochvu snažil placentu přimět ke spolupráci, ale jak jsem byla nastřižená, bylo to to poslední, co bych chtěla cítit. Řekla jsem proto, že rozhodně nemám nic proti uspání a vyčištění dělohy v celkové anestézii. Jedná se vlastně o to samé, co jsem podnikala loni po samovolném potratu, takže jsem se nebála a doktorům dala zelenou. Nejdříve chtěli využít kanily z epidurálky, ale kontrolní píchání jehličkou do nohou jsem stále cítila, tak jsem je požádala o něco "silnějšího". Šití jsem taky netoužila cítit... Pak už si pamatuji jen to, že jsem se probudila na lůžku na chodbě a sympatický saniťák mě odvezl na pokoj. Měla jsem spát, ale nešlo to, na pokoji bylo příliš rušno, podávala se snídaně, jedna ze dvou "nových spolubydlících" si balila věci k odchodu a zanedlouho mě byla zkontrolovat sestra kvůli tlaku. Tentokrát pro změnu zase nebezpečně nízkého, protože jsem při porodu ztratila nadprůměrné množství krve. To mi manžel posléze potvrdil. Při sprchování jsem ocenila asistenci, protože jsem se sotva udržela na nohou. V tomto duchu bych mohla pokračovat. Další čtyři dny v porodnici taktéž nebyly procházkou růžovým sadem, protože jsem chytla dvě nepříjemné ženy na pokoji, řešila jsem vzniklé hemeroidy, které jsem do té doby neměla a korunu tomu dal třetí den ráno ve sprše vypuzený tampón, který zůstal po operaci omylem v porodních cestách (a já se do té doby divila, proč mě ten spodek tak bolí)...

Co říci závěrem. Při pohledu na jakoukoliv těhotnou ženu ji tak trošku lituji ... "Jo holka, nevíš, co tě čeká..." Já to taky nevěděla a to bylo špatně. Měla jsem si přečíst pár takových příběhů, který jsem teďka sama napsala, abych na to celé byla lépe psychicky přpravená...
Jestli vás porod teprve čeká, přeji pevné nervy a hodně štěstí. Obojí budete potřebovat, protože zrození nového života je tak trochu malý zázrak, který štěstí potřebuje...